PURE BLOOD, 3. kapitola, 1. ČÁST

7. března 2007 v 19:04 | Sep |  Pure Blood fanfiction
Omlouvám se, že zatím zveřejňuji jenom 1. část, ale vůbec prozatím nestíhám, takže kapča bude ke stažení až celá, kdy bude dopsána. Přeji hezké počteníčko.
* Tato kapitola (tedy hlavně tato část) bude psaná z Dracovi strany a dozvíte se v ní mnoho zajímavého. Taky chvíli nahlédneme do prvního vyučovacího dne z pohledu Sep a vyrazíme s ní do první hodiny.

*****************************************
To byl teda den! Jsem rád, že už jsem konečně sám ve svém novém primuském pokoji. Goylovi a Crabbeovi dneska trvala večeře extrémní dobu, opravdu. V jednu chvíli jsem měl chuť těm dvěma nacpat ty čokoládové dortíky do chřtánu a pěkně tucet najednou! To bych však nikdy neudělal, jelikož Malfoyové jsou známi tím, jak se umí skvěle ovládat, té nebelvírské pakáži bych nedopřál tu radost. Té nebelvírské pakáži, kam ode dneška patří i Sep, moje nevlastní setra, ale hlavně kamarádka, jediná a opravdová kamarádka. Snad.
Pořádně se rozhlédnu po své nové ložnici, která bude mým domovem v závěrečném ročníku. Vše je tady vymalováno do zmijozelských barev, nechybí postel s nebesy, pohodlné křeslo, ale hlavně pořádný vyřezávaný krb a měkký koberec v lahvově zeleném odstínu. Nechybí také malá koupelna se vším nejdůležitějším, ale i nadále hodlám využívat prefektské koupelny, což je moje právo. Kufry mám u postele, ale nemám vůbec náladu si je vybalovat, tak si sednu do černého koženého křesla a přemýšlel, co bude dál.
I když to možná bude znít směšně, já se na tento rok těšil, nejen proto, že budu primusem, což má značné výhody, těšil jsem se i na famfrpál, kde budu mít poslední možnost porazit Pottera, ale i na další věci, jako holky a lektvary. Holky jsou kapitola sama o sobě, vždyť by vám mohli letošní šesťačky vyprávět.
Ale lektvary jsou jiná, konečně jsem se rozhodl, co chci- a to, v budoucnu pracovat s nimi. NKÚ mi dopadlo vcelku dobře, vždyť, kdo by nebral samé výborně a tři nad očekávání? Tento rok musím zvládnout OVCE a pak můžu jít studovat na nějakou prestižní školu, a otce to nebude stát ani galeon. Ikdyž, mám obavy, co se týče otce, moc dobře vím, že lektvary považuje za podřadné. Ale hlavní je, že konečně vím, co chci a za tím si půjdu.
A Sep…..
Člověk by se divil, jak z nás nakonec mohli být přátelé. Já tomu ještě taky úplně nevěřím, a ona asi taky ne- v tom jsme si podobní. Oba jsme potomky mocných kouzelnických rodin, oba jsme ztratili své blízké, od obou se mnohé očekává. A spojil nás rodičovský příkaz.
Abych byl upřímný (divím se, že tohle slovo mám ve slovníku), zpočátku jsem nebyl moc nadšen představou, že budu tu, v mých očích, nesnesitelnou holku vyučovat nitrobranu, ikdyž pomsta to nebyla špatná. Ale ihned po první hodině výcviku s ní, jsem si uvědomil, co máme společného a její vzpomínky v mě tom jen utvrzovaly. Mučení domácích skřítků, chladná výchova, tvrdé tresty. Do mysli se mi však nejvíce vyryli vzpomínky na jejího otce, který mi připomínal matku. Jak o mě pečovala v nemoci, starala se o můj klidný spánek, uvěznila mě ve svém objetí, kde jsem se cítil v bezpečí. Chybí mi, tak, jako Serpens její otec.
Ještě dnes si pamatuju, kdy nastal přelom mezi přátelstvím a nepřátelstvím. Byla to zrovna naše sedmá hodina a naše mysli mezi sebou bojovali. Za tak krátkou dobu jsi dokázala vytvořit celkem slušnou obranu, ale já vytrvale pátral po nějaké skulince, nebo trhlině, když v tom, jsem ucítil nečekaný nápor do mé mysli z její strany. Byl to jen okamžik a já před sebou měl scenérii různých útržků z mého života, když v tom bolest ustala. Otevřel jsem oči a viděl Serpens, jak klečí na zemi a právě vstřebává mé vzpomínky. Ikdyž by to nikdy nepřiznala, bylo vidět, že ji to vyděsilo.
"Draco?" zašeptala "Tohle byl nitrozpyt, to co jsem právě udělala?"
Kývl jsem k souhlasu.
"Co jsi viděla?"
Otírala jsi ještě trochu bolavé čelo a neurčitě odpověděla: "Nic moc. Jenom nějaké útržky- jak jsi letěl na koštěti, jak tvůj otec mučil domácího skřítka," pokračovala v seznamu, "jak jsi byl se svou matkou v obchodě," a zarazila se. "Promiň!"
Přešel jsem to bez povšimnutí.
"Pro dnešek končíme. Nemusím ti připomínat pravidla."
Trochu otřeseně kývla na srozuměnou a pak se z místnosti vytratila.
Ještě ten večer zaklepala na dveře mého pokoje a podala mi fotku. Byl jsem na ní s matkou, asi dva roky stará, focená o letních prázdninách. Ona na sobě měla letní bílé šaty s velkým slaměným kloboukem na hlavě, já džíny s bílou košilí. Oba jsme se jemně usmívali, vlasy nám zářili na slunci a své štíhlé bílé prsty měla na mém rameni. Pamatuji si ten den. Byli jsme na výstavě květin, matka je zbožňovala. Byl to jeden z mých nejlepších dnů v životě.
Ani jsem si neuvědomil, že na tu fotku zírám už hodně dlouho. Postřehl jsem pohled mé nevlastní setry, dívala se na mě způsobem, který mi dával jasně najevo, že mě chápe. Proto se taky asi rozhodla odejít.
Nevím co mě to popadlo, ale z úst mi vyletělo: "Počkej!"
Zaraženě se zastavila a čekala, co ze mě vypadne.
No, chvíli jsme tam zaraženě stáli, já už se chystal promluvit……..
"To fotku jsem našla v knihovně, byla založená v Lektvarech pro Nejmocnější," vychrlila na mě, zřejmě si myslela, že ji chci seřvat. A pak jsem to řekl:
"Děkuju," vysoukal jsem ze sebe tiše.
Ona se jen slabě usmála a s "dobrou noc!" odešla do svého pokoje. V té chvíli nám bylo oběma jasné, že nepřátelství je tatam.
Ale už dost vzpomínání. Začalo mi být trochu chladno, tak jsem si raději zatopil ve svém novém krbu a za okamžik se po pokoji rozlévalo příjemné teplo. Dřevo praskalo a dodávalo jinak strohému pokoji víc útulnosti, než cokoli jiného.
Měl jsem chuť na něco dobrého a potřebná místnost nebyla moc daleko (stejně jsem měl mít hlídku po hradě) takže do patnácti minut jsem seděl v křesle a popíjel vcelku chutné bílé víno a hleděl do plamenů. V tom nekonečném nicnedělání mi na mysl přišla celkem pohledná havraspárská šesťačka, která by mi mohla zpříjemnit večery. Výrazně krojené rty, pomněnkové oči, vlasy barvy zlata, myslím, že s ní zítra po obědě dám řeč.
Láhev byla dopita a tak se nedalo dělat nic jiného, než si lehnout do černých sametových podušek a nechat si zdát o naivní zlatovlásce, kterou co nevidět dostanu právě do této postele.
***************************************
"Nech toho, já chci ještě spát," zanaříkám do svých peřin, jelikož mě sluneční paprsky lechtají po tváři..
"Počkat, jak to, že nejsou zelené?" ptám se sebe udiveně a poté mi to dochází.
"Já jsem přece v Nebelvíru!" a usoudím, že ten včerejšek se mi asi nezdál.
No nic. "A kde jsou holky?" ptám se sama sebe, ale jediné co vidím, jsou neustlané postele.
"Počkat! ……Kolik že je hodin?" a pomalu propadám panice.
Podívám se na vedlejší noční stolek a rázem mám asi o tři odstíny bělejší barvu obličeje.
"A sakra!" potichu zakleju, ikdyž je ložnice prázdná.
V rychlosti se navléknu do hábitu, popadnu brašnu s učebnicemi, kosmetickou taštičku a pádím do koupelny.
Můj obličej je relativně v pořádku, takže to nebude dlouho trvat. Pár vrstev řasenky, lehký make-up, který je naprosto přirozený. Chvíli jsem přemýšlela o linkách, ale to by asi McGonagalová nerozdýchala, takže jenom hnědo-béžové stíny. Za to mi může učitelka přeměňování závidět můj drdol. Narychlo, avšak pevně stažený účes nemá chybičku. A vypadlé prameny vepředu mi rámují obličej. Asi jsem stvořila světový rekord, jelikož za 15 minut z koupelny vycházím a spěchám na konec snídaně.
Naštěstí, nejsem jediná nebelvírská, která zaspala, takže v závěsu za spolužáky přicházím do Velké síně , abych si alespoň něčeho trochu zobla.
Vezmu si tedy toast a mezitím, co ho přežvykuji mi nebelvírská primuska podává rozvrh.
Takže se dozvím, že jako první mám dvouhodinovku lektvarů a po obědě přeměňování a runy. A samozřejmě, více než polovinu předmětů absolvujeme společně se Zmijozelem, k mému štěstí, nikoliv však pro nebelvírské. V síni je už jen pár opozdilců, takže není divu, že na Draca nenarazím. Dožvýkám tedy poslední sousto a s mírným klusem vyrazím za několika známými tvářemi ze včerejška, které mají též namířeno do sklepení.
Učebna lektvarů, je tmavá, ponurá místnost bez jediného paprsku slunce, osvětlená loučemi. Vejdu do učebny a rozhlížím se po nějakém volném místě, nenajdu, žádnou volnou lavici, a tak se musím posadit vedle tmavovlasého kluka s kulatým obličejem, kterému se podivně třesou ruce. Tiše pozdravím, a on se na mě podívá jak na ducha, ale po chvíli alespoň kývne hlavou. Už se tedy raděj nepokouším navázat kontakt a vytahuju z brašny brk a učebnici. Stihnu to jen tak tak, jelikož ihned poté přichází obávaný profesor lektvarů.
Vidím, že Draco opravdu nelhal- vypadá jak přerostlý netopýr a ty vlasy! No děs, co vám mám vyprávět. Ani se moc nedivím, že sousedovi se už neklepou nejen ruce, ale i zbytek těla. "Mistr Netopýr" předstoupí před katedru a potichým hlasem začne hodinu:
"Máte velké štěstí, že ředitelem této školy je Brumbál, jinak by zde více nesedělo více než půl tuctu žáků. Ovšem, někteří…..," podíval se směrem k Potterovi "měli zvláštní privilegia i před rokem, a tak mohou pokračovat v lektvarech i letos nadále, přestože dosáhli hodnocení Nad očekávání, " a probodl brýlatého chlapce ledovým pohledem.
"To teda budou opravdu zajímavé hodiny," šeptnu a můj soused mi znovu jen kývne k souhlasu a začínáme ve dvojici připravovat lektvar, jehož postup se objevil na tabuli….. .
KONEC 1. ČÁSTI
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 7. března 2007 v 20:42 | Reagovat

je to super dalšíííííííííííííííííí

2 šarlot šarlot | Web | 8. března 2007 v 17:23 | Reagovat

super!!!!!!!!

kdy bude další

3 Sep Sep | Web | 8. března 2007 v 17:34 | Reagovat

No, o víkendu určitě něco přidám :-)

4 martan martan | 16. června 2007 v 14:03 | Reagovat

pěěěkný =)))

5 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 31. prosince 2007 v 23:50 | Reagovat

Jdu si honem přečíst zbytek... je to strašně napínaví.. ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama