POSLEDNÍ SBOHEM

20. dubna 2007 v 19:19 | Sep |  Jednorázovky
Přináším Vám svou úplně první jednorázovku.
Nebudu Vám však předem nic prozrazovat, ale musím upozornit, že zde najdeme malý spoiler k HP6.
Povídka se odehrává po studiu v Bradavicích.
* PŘEJI PŘÍJEMNÉ ČTENÍ

**********************************
"Zradila jsi mě," vypustil tiše z úst černovlasý chlapec a nemusel se ani moc namáhat, když se ozvěny jeho hlasu rozléhaly do okolí.
"Ne, to ty jsi mě zradil," zasyčel na něj, dnes již neznámý hlas, který v něm v dřívějších dobách vzbuzoval příjemné mravenčení v konečcích prstů. Avšak příjemné mravenčení dnes nahradila spíše vidina hrůzy a že by i strachu?
Ne, on se nebál. Nebál se opuštěného hřbitova, kterému dodával měsíční svit až nadpozemskou podobu, nebál se studené hůlky, která ho chladila na prsou a už vůbec se nebál osoby, která tu hůlku držela.
Zdála se být úplně stejná- jakoby to bylo včera, když se s ní v ke konci šestého ročníku loučil, ale uvnitř byl jiný člověk. Už to nebyla ta veselá pihovatá dívka, která se s ním škádlila, bavila o famfrpálu………líbala ho.
Teď před ním stála už dospělá žena, plna černých myšlenek, ledového pohledu a pohrdajícího úšklebku, který vídával už na škole, ale od úplně jiné osoby. Ona by byla úplně poslední člověk, u koho by to čekal.
Ale i přec ty změny……….nedokázal jí ublížit. Před očima viděl její roztomilé pihy na nose, šťavnaté rty, které chutnaly po malinách, bohaté kaskády vlasů barvy mědi, které přímo volali po doteku. Nedokázal na ni ani vyslat kouzlo, natož tak jí ublížit.
Z úst se mu valily chomáče páry, jak zběsile dýchal. A pak si něčeho všiml. Na náhrobku, o který byl opřen se něco třpytilo. Prsten. Poznal ho ihned, byl to jeho dárek k jejím narozeninám.
S mírným třesem v ruce uchopil studený kovový kroužek. Příjemně ho studil v rukou a zároveň nesnesitelně pálil- nechápal to, marně se mučil různými až nepravděpodobnými závěry, když v tom mu to došlo, všechno do sebe zapadalo.
A schválně se podíval na její ruce v naději, že na nich nic neuvidí. Mýlil se. Prsteníček jí nyní zdobil nový stříbrný prstem s hadem, jehož antracitové oči ho naprosto hypnotizovaly.
A s tímto prstenem veškeré jeho naděje zmizely.
Mezitím, co sledoval onen stříbrný špek, ona jen, až s děsivým klidem, sledovala rozporuplné pocity v jeho duhovkách.
Všude okolo vládlo tíživé ticho, které až proťal jeho šeptavý hlas:
"Proč?"
A ozvěnou se vířil hlas plný beznaděje, nevěřícnosti a zklamání.
"Víš to až moc dobře," odpověděl pro něj už neznámý tvrdý ženský hlas, který se mu i tak zaryl až do srdce.
"Opustils mě."
Pravila znova již lidštějším tónem a čím dál tím naléhavěji a s větší intenzitou pokračovala.
"Víš, jak jsem se cítila? Ovšem že ne, vždyť ty jsi Chlapec, který přežil, náš hrdina," a znovu použila onen pohrdavý tón.
"Ale já ti to povím," a v očích se jí objevil až fanatický lesk.
"Cítila jsem se jako nejposlednější člověk na Zemi. Hloupá, nemožná, nešikovná, neužitečná Ginny Weasleyová. Copak byla v něčem ta mudlovská šmejdka lepší než já?"
Harry se zarazil. Ještě nikdy ji neviděl použít tento výraz a s takovou nenávistí.
"No? Pověz mi Harry!" křičela už na něj.
"Změnila jsi se," odpověděl jí zlomeně černovlasý chlapec. A uvědomil si, už to není ta samá bytost, ta stará nežná a líbezná Ginny Weasleyová zmizela. A s tímto zjištěním mu začaly téct slzy po tváři.
Rusovláska se zprvu zarazila a poté pokračovala v monologu s již plně nabytou sebekontrolou.
"To nic, Harry. Už je to v pořádku. Teď, už mi nic nechybí. Ale měla bych znovu navázat v předchozí příběh."
"Poté, co jsi mě opustil, jsem trpěla depresemi, výčitkami a sebeobviňováním, že jsem k ničemu. Dospělo to, až tak daleko, že jsem si sáhla na život," a s naprostým klidem odhalila své bělostné zápěstí. Harrymu se sevřel žaludek, když na nich uviděl pár bílých dlouhých jizev.
"Ano Harry, byla jsem na tom hodně špatně," a bavila se jeho zděšeným výrazem, "ale on mi pomohl. Ukázal mi, že nejsem jen malá husička, která se nechá ovládat druhými. Ukázal mi, co je to hrdost, pýcha na svůj původ a že se nemám štítit se ničeho, abych dosáhla svého. To on mě dostal tam, kde jsem," a s napětím čekala jeho reakci.
Ty, řeči, ten úšklebek, ten prsten, všechno to do sebe zapadá!
"Ten prsten je od něj. Proboha Ginny, vždyť je to smrtijed!" křikl na ni nevěřícně.
"Díky němu zemřel Brumbál, díky němu přišlo mnoho lidí o život, mnoho lidí přišlo díky němu o své rodiny………"
"Dost!" zničehonic ho zarazila takovým tónem, že okamžitě ztichl.
"Ty ho nemáš právo soudit! Vždyť jen díky tobě přišel o svou rodinu. Co na tom záleží, jací byli, byli to ale jeho jediná rodina!" pravila rozhořčeným výrazem a s podivným leskem v očích.
A v tu chvíli mi došla děsivá pravda. Ona ho miluje! Je to vůbec možné?
"Proboha Ginny," pronesl jsem šeptem, ale už mě nepustila ke slovu.
"Jak se jen opovažuješ někoho soudit, vždyť jen díky tobě je teď malá Amy Zabiniová sirotkem, celá rodina Crabbeových byla vyvražděna,……." A pokračovala ve výčtu zemřelých, kteří padli mým přičiněním a kteří mi dodnes nedávají spát.
Moc dobře věděla, čím mi nejvíc ublíží, poznal jsem to na ní. Jak ten její povýšenecký úšklebek nenávidím!
"Harry, Harry, to právě jen díky tobě umřelo tolik lidí a ty sám to moc dobře víš."
A touto větou mi vrazila kůl do srdce.
Měla pravdu.
SAKRA, MĚLA PRAVDU!
Ta bolest se už nedala snést. Slzy mi tekly proudem. Brečel u jejích nohou jako malé děcko. Třásl se po celém těle a jen úpěnlivě prosil, ať už to všechno skončí.
Naproti tomu, ona stále naprosto klidná a vznešeným hlasem pravila:
"Ano Harry, už brzy ti vyhovím", a špička její hůlky se mi zabodla do hrudi.
Opatrně, až s něhou mi sundala mokré brýle. Poté se ke mně pomalu naklonila a dala mi poslední polibek na rozloučenou, poslední , kdy se naše rty jen na malou chvíli spojily.
Teď už jsem neměl chuť, ani sílu jí v tom zabránit.
Zabodla hůlku k místu, kde mi tlouklo srdce a poslední, co jsem po vyřknutí Smrtící kletby viděl, bylo už jen zelené světlo, kterou mi otevřelo svou temnou náruč.
****************************************
Nekonečné ticho.
Měsíc svítil a ozařoval ponurou nádheru hřbitova a také tvář mladé ženy stojící nad vychladnutým tělem muže. Šlápla na již pokroucené brýle a s nečitelným výrazem pozorovala tělo, kterému po smrti vypadl lesklý stříbrný kroužek z dlaně a tělo bez něj vypadalo neúplně. Zvedla onen dárek k šestnáctým narozeninám do své dlaně a v mžiku o vložila do druhé, pořád ještě ne úplně studené dlaně svého bývalého přítele a bezvládné prsty složila takovým způsobem, aby prsten nikdy neunikl z jeho mrtvolného sevření.
A poté se žena s hlasitým PRÁSK přemístila.
Konečně doma!
Ani si nestačila sundat cestovní plášť a uslyšela přibližující se kroky.
"Ginn, kde jsi byla?" ozval se za jejími zády blonďatý muž.
"Víš, že je nebezpečné potulovat se po nocích a zvláště, když jsou bystrozorské hlídky všude," jeho hlas zněl dosti vyčítavě a s náznakem obav o ni.
"Dobře vím, co dělám Draco. A navíc- šla jsem dát poslední sbohem starému příteli."
Nečekala však už na snoubencovu odpověď a uvěznila jeho rty v láskyplném polibku, plném nadějí na lepší zítřky. Ztratila své přátele i rodinu, ale získala to nejcennější. Získala JEHO.
***********KONEC************
(JE TO ASI NĚCO JINÉHO, NEŽ JSTE ODE MĚ ZVYKLÍ, ALE BUDU VÁM MOC VDĚČNÁ ZA KOMENTÁŘE, JAK SE VÁM TO LÍBILO, POPŘ. I ZA KRITIKU- ALESPOŇ SE PŘÍŠTĚ POUČÍM A MÉ PSANÍ SE ZLEPŠÍ. DĚKUJI)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 šarlot šarlot | Web | 23. dubna 2007 v 17:15 | Reagovat

tak tohle na mě velice zapůsobilo,bylo tam tajemno,které nutilo číst dál a dál,aby člověk věděl co se za tím skrývá.No pak určitě to bylo napsané velmi dobrým a pokročilým stylem psaní,na kterém je poznat,že o psaní už něco ví.Také bych chtěla pochválit obrázek,který ač jednodý, je velice výstižný.I délka povídky byla přijatelná-to se musí nechat.Zanechalo to ve mě dojem,hlavně z té stránky spíše otevřeného děje a konce,který umožnuje vyjádření našich myšlenek.

No a co bych zkritizovala tak to je akorád pravopis,ale nebylo to zas tak strašné.

2 Sep Sep | 23. dubna 2007 v 17:29 | Reagovat

Týjo, to je teda dlouhý komentář :-)

V době, kdy jsem psala tuto povídku, měla jsem dosti zvláštní náladu (avšak romantička se ve mně nezapřela, proto takový konec). Jinak, ten obrázek jsem měla už dlouho v počítači, a mezitím, co jsem si na něm hrála, tak se mi v hlavě tvořil tento příběh- je to úplně něco jiného, než jsem doposud psala a byla jsem zvědavá na vaše reakce.

A pokud se týče pravopisu, tak snad na tom nejsem zas tak špatně. Pokud nějakou chybku objevíte, hned ji opravím.

Jinak moc děkuji za tvůj koment a doufám, že další povídka bude zase o něco lepší. :-)

3 Nimloth Nimloth | E-mail | Web | 3. května 2007 v 19:41 | Reagovat

jó!!!! supééér!!! Pooty je mrkvej!!! =D

4 nija nija | E-mail | 25. srpna 2007 v 9:11 | Reagovat

no docela to ujde

5 hermiGinnka hermiGinnka | Web | 25. srpna 2007 v 21:05 | Reagovat

:DDD JJ...moci hezky ale takovy ponury az na breceni!!:(

6 Lucynda Lucynda | 29. března 2008 v 17:03 | Reagovat

krása

7 malfoyka malfoyka | E-mail | Web | 5. března 2011 v 19:02 | Reagovat

Ahojky,

tuhle povídku jsem četla už hrooozně dávno a teď si dělám pořádek v počítači a musela jsem si ji přečíst znova...Tenkrát jsem ji komentovat nechtěla, neboť pár Draco/Ginny má mé velké nesympatie...ale myslím, že by byla škoda nezanechat koment teď...

Musím uznat, že nápad je dokonalý, příběh perfektně napsaný, správně rozvrhnuté pocity a ten konec...moc dokonale citově udělaný...opravdu povedená jednorázovka, která patří mezi mé oblíbené...i když není to můj oblíbený pár!!! :) Opravdu povedené dílo..má všechny prvky! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama