All for love...

17. listopadu 2007 v 14:22 |  Jednorázovky
!!! POZOR- AKTUALIZACE 18.11, ZA BETA DĚKUJI ELIOTĚ !!!
Bohužel se mi opravená verze povídky nevešla do jednoho článku, tudíž máte možnost si opravenou verzi přečíst ZDE! ( takže znovu přeji příjemné čtení :-)
Přicházím s novým layoutem a taky s novou jednorázovkou. BACHA, RAITING JE 18, ale stejně všichni moc dobře víme, že když si to budete chtít přečíst, tak si to přečtete :-)
Mnozí si také po přečtení budou myslet, že jsem až přehnaně romantická a tragická zároveň, že jsem směšná a sleduji až moc telenovely, romantické cajdáky a béčkové filmy. Ale ne, musím vám však oznámit, že se mýlíte. Pouze jsem odhalila kus své duše, své trápení a problémy, které jsem vyzrcadlila do této mé intimní zpovědi a vyobrazila v ní své radosti a starosti. Je zde vše, co mě poslední dobou nějak ovlivnilo- mé citové rozpoložení (které je ovšem každým dnem jiné). Děkuji všem mým čtenářům, děkuju Oscaru Wildeovi za jeho díla. Děkuju Vám všem- miluju vás….

V ošuntělém pokoji vládlo přítmí. Na ztrouchnivělé police usedl prach, propálený koberec ztrácel svá vlákna a rozvrzaná postel na tom nebyla o nic lépe. Jediné, co dávalo pochmurnému obrazu alespoň trochu snesitelnosti, byl malý plamínek svíčky, který stěží ozářil čtvrtinu místnosti a nechával tajemnou postavu v náručí tmy.
Bledé, ale o to půvabnější ruce objímaly kolena, nikoli ze zimy, nýbrž z nesnesitelného ticha, které mělo ono gesto zahnat. Nepomáhalo to. Už týden zamčeného ho tu nevěznily zdi, ale mysl, jeho zvrácená mysl, která mu nedávala spát.
Věděl, že je konec. Prohrál.
Rozhodoval se mezi dvěma stranami dlouho, příliš dlouho. Tak dlouho a nakonec i špatně.
Neradostně si odfrkl.
Nikdy neměl poslechnout otce.
Jak si sám později uvědomil, byl až příliš poslušný. Choval se přesně dle rodového kodexu. A to se stalo osudným nejen jemu, ale i otci. Je tomu totiž téměř rok, co Lucius Malfoy v azkabanském vězení vydechnul naposled a byl vhozen vstříc chladnému objetí vln, jehož tělo vyvrhlo samotné moře a dopřálo mu důstojného odpočinku v rodinné hrobce. Člověk, který nedával sebemenší emoce najevo, ale obětoval se pro záchranu rodiny.
"Kdybys tak věděl otče."
Kdybys tak věděl, že tvé dobrovolné věznění v Azkabanu bylo zbytečné.
Jediné, čím nás pán Zla odměnil, bylo odporné černé znamení na předloktí a pro matku nelidské podmínky ve smrtijedském nevěstinci, kde s ní zacházeli jako s odpadem, jako s nejpodřadnější formou života. Ženu, o kterou jsi pečoval jako o nejvzácnější květinu, donutili pokleknout a ponížit. Byla pro ně jen nástroj k ukojení svých potřeb, zvrhlého chtíče. Ojebávali ji jako špinavou děvku.
Dokonce i její povedená sestra se za ni přimlouvala u Voldemorta, nic nebylo platné.
Chlapci po tváři stekla slaná slza.
"Před měsícem zemřela. Vzala s sebou pět smrtijedů. To bylo naposled, co jsem o ní slyšel, otče," slabě zašeptal. A bláhově doufal, že ho uslyší Lucius, muž, který byl konečně poražen.
Bledá tvář luny prosvítala miniaturním oknem do pokoje. Krásná stříbřitá nádhera osvětlila rovněž půvabné rysy mladíkova obličeje a odhalovala veškeré protiklady. Vše tak v křehké rovnováze. Uboze vybavená místnost, prozářená něčím tak ušlechtilým, jako byla záplava jemných plavých vlasů odrážející měsíční světlo. Ztrouchnivělé dřevo nakaženo nemocí, proti mladému pevnému tělu bez chybičky, podobajícímu se antické soše. Děsivě veselý úsměv na mladíkově tváři, který byl všechno, jen ne směšný.
Mors ultima linea rerum- smrt je nejzazší hranicí všeho. Smrtí vše končí.
Ano, brzy všechno skončí. Dřív, než by si člověk myslel.
Nemám už nic, kromě svého bídného života. To je to poslední, co mi zůstalo, nepočítám-li…
Z Malfoy Manor zbyla jen hromádka sutin, účet v Gringottově bance zastavili prašivý ministerští, pátrají po mě nejen bystrozoři, ale i smrtijedi. Dalo by se říct, že uvěznění v hlavním štábu Fénixova řádu mi zachránilo krk. Alespoň na chvíli.
Přemýšlel, kolik je vůbec hodin. Podle absolutního ticha v domě usoudil, že se jedná o dobu někdy po půlnoci, jinak by ti pihaté bestie, jejichž jména si dosud nezapamatoval, dělali rámus.
Ještě chvíli nechal svou hlavu v dlaních. Ztěžka vydechl a přesunul se k posteli, doufaje, že snad alespoň ve spánku nalezne ztracený klid.
Ten mu však nebyl dopřán.
Měl snad slyšiny, nebo se na chodbě doopravdy ozývaly něčí kroky? Možná je to jen Potter, který potřebuje jen na záchod, napadlo ho a prvopočáteční zvědavost opadla. Navíc se zdálo, že se klapot vzdaluje, tichne.
Mladý Malfoy přistál na postel. Nijak ho nevzrušovalo bolestné zakvílení matrace a zcela automaticky si natřepával polštář.
Zvuk! Opravdu se nemýlil… někdo otevřel dveře a stojí za ním!
Blonďatý smrtijed ztuhl. Věděl, že za své činy dříve či později zaplatí. Musel se otočit…
"Ty?" vydal ze sebe nevěřícně. Čekal kohokoliv, i samotný Voldemort byl pravděpodobnější než člověk, který právě stál před ním a dodatečně vybavoval místnost protihlukovými kouzly.
"Ano, já," odpověděl ženský hlas vystupující ze stínu a odhalující jemnou tvář.
Draco zapomene na nacvičený "malfoyovský pohled" a se zájmem si prohlíží nově příchozí. A jak mohl později usoudit, za ty dva roky se tak moc nezměnila, ale rozhodně vypadala víc dospěleji, ženštěji a… krásněji. Z očí zmizela dětská nevinnost, kterou nahradil přímý pohled plný odhodlání a vyrovnanosti. Záplava zázvorových vlasů zůstala jakoby netknutá, jen se lišila v délce a rozdílného střihu. Sametová pleť, stejná jako na škole, tolik toužil se jí dotknout, spočítat pihy na ní. Ale dost snění…
"Co tady děláš? Ví o tobě?"
"Pokud máš na mysli obyvatele tohohle domu, tak ne. Nikdo neví, že jsem tady," a probodla ho zvláštním pohledem.
Draco Malfoy byl již v Bradavicích populární u dívčí populace, byl si toho vědom. A pokud Ginny nepočítala potrhaný hábit, musela jim dát i po dvou letech za pravdu. I přes všechnu nepřízeň osudu, kterou si musel protrpět, vyrostl v ještě půvabnějšího muže, rozhodně mužnějšího, než za studentských let s primuským odznakem a se zmijozelskou kravatou na krku.
"Proč jsi tady?" prořízl nepříjemné ticho v místnosti.
"Copak. Nemůžu navštívit starého přítele?" odpověděla a udělala krok vpřed směrem k němu.
"Ne, nikdy vám neprozradím žádné informace. Nikdy. Nejsem jako ty ustrašené krysy, které utíkají z potápějící se lodi, jen aby si zachránily svůj prašivý kožich."
"Ne Draco, kvůli tomu tu nejsem," zašeptala a znovu se o krok přiblížila.
Byla už tak blízko…
Stačil už jen jediný krok…
Zmijozel vstal z postele s nevěřícím pohledem.
"Přišla jsem se rozloučit Draco," přiblížila k němu svůj obličej a hleděla do jeho ocelově šedých očí. Pod tímto pohledem musela roztát každá žena.
A než si to Ginny vůbec stačila uvědomit, divoce ji líbal. Bylo to tak smyslné. Rukou jí vklouzl pod župan a zjistil, že pod ním nic nemá. Jediné, co cítil, byla její hebká kůže. Dotkl se jejího nejcitlivějšího místečka a jeden jeho prst vklouzl dovnitř.
"Ty jsi ke mně přišla takhle oblečená?" zeptal se a přidal ještě svůj prostředníček.
Rusovláska přikývla. Bylo to tak příjemné, že by jí bylo jedno, jestli dovnitř vejde někdo z Řádu, nebo nedej bože někdo z rodiny. Než ale mohla zasténat, vytáhl prsty ven a oba je olízl. S pohledem šelmy ji chytil za zadeček, přitáhl ji k sobě a odnesl na rozvrzanou matraci. Už předem věděli, že je to prohraná bitva, že postel byla příliš malá a nedávala dostatek prostoru pro dvě roztoužená těla. Rty se od sebe nedobrovolně oddělily a Ginny se ujala vedení.
"Posaď se na ni."
Draco se s ní ani nepokoušel nijak dohadovat a udělal to, co mu řekla. Posadil se na okraj matrace a díval se na ni, na vlnění jejích boků, když si rozvazovala župan a nechala ho s klouznout ze světlého těla bez jediné chybičky. Nebelvírka dlouho neotálela a sedla si na něj a obratně mu rozepínala hábit.
Mezitím se Draco kochal pohledem na její perfektní tělo. Stačil jediný pohled na růžové bradavky a jeho penis ještě víc ztvrdl. Začal jí zasypávat jemnými polibky po šíji, pokračujíc ke klíční kosti, ruce mu putovaly po pažích přes úžlabinku mezi ňadry, přes boky až k zadečku, se kterým se jen nerad loučil, neboť musel Ginny pomoci se svlečením hábitu, který letěl až na druhý konec místnosti.
Nyní zůstal blonďák jen v černých boxerkách a s otazníkem v očích čekal na rusovlásčinu reakci. Ta momentálně visela na zřetelně rýsující se vyboulenině. Jemně si olízla suché rty a konečky prstů vyhledala vytoužený cíl. Prvně opatrně a nesměle přejela po mohutné erekci.
Draco slabě zasténal.
Ginny potěšena touto reakcí s každým dalším pohybem přidávala na intenzitě a vycházela vstříc milencově pánvi.
Jemné krůpěje potu rašily na smrtijedově čele, přerývaný dech zračil maximální vzrušení.
Už to nebyla ta věčně se červenající rusovláska z šestého ročníku, která se styděla i za vlastní projevy rozkoše, nýbrž žena, která konečně ví, co chce. Jaký to byl rozdíl, jak se změnila.
Byla to ale změna pouze ku prospěchu.
Draco se ani nenadál, stáhla mu poslední kus oblečení a čekala, až do ní vstoupí.
Jeho pohyb byl rychlý, prudký a ihned ji celou vyplnil. Ginny zasténala a začala se pohybovat.
"Tak tohle je část mého trestu?" zeptal se po dlouhé době se smíchem, položil jí ruce na boky a pomáhal jí nahoru a zase dolů. Prostě si nemohl pomoct, byl jejími rytmickými pohyby unešený. Vzal do úst jednu její bradavku a začal ji sát.
"To nevím," odpověděla nu Ginn jakoby s povzdechem a dodala "možná".
Draco se pohyboval prudce a ona se hodně snažila, aby byla zticha. Jejich kůže hořela, jak se vzájemně dotýkali.
"Ginny… prosím," dostal ze sebe trhaně blonďák. A ona věděla, co musí udělat, alespoň tohle mu dluží.
Když se začala pohybovat rychleji, postel to nevydržela a začala natolik skřípat, že přehlušila i sténání dvojice. Ještě štěstí, že chytrá nebelvírka zabezpečila pokojík protihlukovými kouzly. Obě těla splynutá v jedno se leskla potem. Nikde nezačínala ani nekončila. Spojená nejen dlaněmi, ale i ústy vytvářela překrásně se vlnící sousoší, které jim utkví v mysli navěky.
A když společně dosáhli orgasmu, oba vykřikly jméno toho druhého.
*
Znaveně padli na postel a propletli své údy v nesouměrný spletenec. Jejich dech byl hodně nepravidelný. Draco jemně hladil rusovlásku po obnažených zádech.
"Mmmm…" zamumlala Ginny. "Tohle jsme měli udělat už dávno."
"Naposled před třemi lety," přitáhl si ji blíž a políbil ji na lopatku.
"Před třemi lety, dvěma měsíci a 19 dny," upřesnila nebelvírka mezitím, co ho hladila po ruce.
"Chci abys věděla, že nelituji svých činů. Ale lituju, svých rozhodnutí. Nelituji však toho, jak sem tě tenkrát ve famfrpálové šatně políbil," pronesl do ticha.
Ucítil, jak ztuhla. Pomalu se přetočila a objala jej.
Zmijozel cítil mokré slzy na svém rameni.
"Neplač Ginger," konejšil ji a vtáhl hlouběji do svého náručí.
"Draco, musím ti něco říct…odtáhla se. Podívala se do milované tváře a znovu propukla v pláč.
"Je to hodně špatný, viď?" zeptal se vážně, vzal dívčin obličej do dlaní a snažil se v jejích očích najít odpověď.
S poslední spadnutou slzou rusovláska nepatrně kývla.
V šedých duhovkách se ztratila veškerá naděje, i ten malý plamínek byl navždy zadusen. Jediné, čeho byl schopen, bylo schoulit se do dívčí náruče, posledního, co mu na tomto světě zbylo. Mokré cestičky na pihaté tváři usychaly a drobné, obratné prstíky se snažily přivést zmijozelskému princi nějakou útěchu.
Draco už málem zapomněl, jak ho matka hladívala po vlasech přesně tak, jako teď rusovláska. Jak se teplé, jemné matčiny prsty probíraly blonďatými prameny a kterého, co by jako malé dítě, vískaly tak dlouho, dokud nepropadnul do říše snů.
Poslouchal pravidelný tlukot dívčina srdce, nechal se konejšit příjemným mravenčením s každým pohybem Ginniných prstíků. Po dlouhé době si připadal klidný. Klidný, chráněný, milovaný. A to jen díky jedné osobě, o které si myslel, že na něj dávno zapomněla a užívá si po boku černovlasého hrdiny.
Zdálo se to neuvěřitelné, ale Ginny Weasleyová byla prvek, který ho držel v rovnováze. Prvek, který ho drží při životě. Stejně jak nesnášel a pohrdal její rodinou, stejně tak ji miloval. Nemůže jí to ale říct. Nesmí.
"Tak co mi chtějí udělat?" podíval se rusovlásce zpříma do očí, že i moudrý klobouk by uvažoval o přesunutí do nebelvírské koleje.
"Zzítra se koná…proces, odsoudí tě k… polibku," a po vyslovení věty zavřela oči. Neměla sílu se na něj podívat.
Poté, co ucítila na tváři teplý dotek odhodlaně čelila šedému pohledu.
"Ginny, musíš mi pomoct… prosím," zašeptal poraženecky a podával jí její vlastní hůlku.
"Skonči to," dopověděl a sklonil hlavu, čekajíc na smrt.
Jediné, čeho se však dočkal byl zvuk dopadající hůlky na zem. A zděšený zelený pohled.
"Jak tohle můžeš po mně chtít? Ty si myslíš, že jsem nějaký… vrah?"
"Lepší umřít rukou milované osoby, než se stát prázdnou schránkou bez emocí, vzpomínek," odpověděl stále se skloněnou hlavou a slzou dopadající na šedivý koberec. Slzou, která znamenala pro oba vše.
Draco čekal… kletba však nepřicházela. Jediné, co přišlo byl letmý dotyk rtů, dotyk, který se změnil v něco hlubšího. Tak hlubokého, že netřeba bylo slov. Polibek, protkán mnoha pocity dvou osob. Zanechávajíc jasné vzkazy jim určeným: "Miluji tě."
Ještě ani nestačilo vyprchat jemné mravenčení a teplo z Dracových rtů, když se ozvalo zavrznutí dveří. Byla pryč.
Draco opět sklouzl na podlahu, vše jakoby se vrátilo na začátek. Neposlechla ho.
Povzdechl si a zeptal se sám sebe. "Poslechl bych já, kdyby přišla se stejným návrhem?" A v hloubi duše věděl, že by se zachoval stejně.
O to víc ho překvapily opětovné kroky a skelný pohled dívky ve dveřích.
"Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale musela jsem ještě napsat dopis."
Draco nechápal, co tu pohledává.
"Co se děje, Gi…" ale nedokončil započatou větu, neboť byl umlčen dalším polibkem. Posledním polibkem.
"Co se děje Ginny. Co tady děláš," dokončil svou původní otázku. A pak to uviděl.
Temně černou lahvičku s erbem rodiny Blacků.
Pochopil.
"Před pár lety, při velkém úklidu jsem narazila na tuhle lahvičku. Už ani nevím, co mě vedlo k tomu, abych si ji nechala," odpověděla na jeho otázky.
"Ve zdejší knihovně se zjistila, že je to velmi účinný a rychle působící jed," a v očích se jí znovu objevily slzy.
Draco ji objal. Naposled.
"Ššš… maličká. Děkuji. Ty moc dobře víš, že ta druhá možnost je horší než smrt."
Ginny tlumeně vzlykla a co nejpevněji se zabořila do mladíkovi náruče, jakoby se bála, že ji od něj v okamžení odtrhnou.
"Potom, kolik strašného jsem v jeho službách provedl, by se zdálo, že si takový konec ani nezasloužím. Každý má ale prý svého anděle… a v mém případě jsi to ty," a vzal jí ze sevření onu malou černou lahvičku.
"Počkám na tebe. Ale slib mi, že nevyvedeš něco neuváženého," podíval se Draco naposled do uplakané tváře Ginny.
Moc dobře věděl, že nebelvírští své sliby nikdy neporuší, nevšiml si však dvou překřížených prstů na dívčině levé ruce, skryté za zády.
Odzátkoval svou jedinou propustku na onen svět, naposled pohladil Ginny po tváři a jediným douškem vyprázdnil polovinu lahvičky. Rusovláska mu pomohla dojít k posteli, dávajíc přitom dobrý pozor na to, aby zbylý jed nikde nevylila.
Položila blonďatého prince na natřepaný polštář a s podivnou prázdnotou v duši pozorovala, jak se jejímu milovanému klíží víčka, až se zavřou úplně.
Vydechl naposled.
Hořké slzy máčí špinavou podlahu.
Draco Malfoy je již nějakou chvíli mrtev, to však nebránilo půvabné rusovlásce v tom, aby mu pořád a neustále nehladila hebké, zlatavě zbarvené vlasy a něco si nesmyslně mumlala pod nos.
Na nočním stolku se třpytí lahvička s erbem Blacků. Tmavý obsah ji láká, má sucho v krku. Stačí se jen natáhnout… Ginny už ani na okamžik neváhá… má ji na dosah.
*
Vychází slunce.
Obyvatelé hlavního štábu Gimmauldova náměstí číslo dvanáct se radostně probouzí do nového rána. Smějí se a žertují, hledají pihatou dívku. V pokoji však naleznou jen dopis psaný její rukou s dnešním datumem.
Sluneční paprsky nabírají na intenzitě a dostávají se do všech místností a koutů, dokonce i do nejvzdálenějšího pokoje ve druhém patře..
A odkrývají obraz, děsivý obraz, který by měl být navždy zahalen.

KONEC

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Denisa Denisa | 17. listopadu 2007 v 14:44 | Reagovat

nádherný ale tak smutný málem jsem se rozbrečela

2 Miraella Miraella | Web | 17. listopadu 2007 v 15:35 | Reagovat

Je to opravdu krásné a procítěné. Je v tom poznat, žes do toho dala kus ze sebe. Ale i přesto musím kritizovat, ikdyž nerada. Našla jsem tam dvě hrubky (moje chorá hlava už si bohužel nepamatuje, ve kterých slovech). Taky mi dost vadilo, že v jednu chvíli to vypráví třetí osoba, zatímco ve druhé chvíli nám to vypráví Draco sám. Stejně jako časy ti tam docela lítají, jeden moment je přítomný a další je hned napsaný v čase minulém.

Erotické scény jsi popsala fenomenálně. Opravdu se ti povedly, ale... Další malá výtka, která není ale zas tak důležitá. Vadilo mi, že Draca a Ginny často nazýváš jmény jako blonďák, rusovláska, Zmijozel nebo Nebelvírka. Není to sice žádná chyba a tohle je otázka názoru, ale v erotických scénách tohle vyznívá trochu směšně.

Toť vše ke stylistice a gramatice. Tohle, pokud to můžu tak říct a neurazíš se, je nejlepší jednorázovka, co jsem od tebe četla. Nejdřív jsem si myslela - jé, to je dlouhý... Potom ale časem s řádky mi došlo, že délka je adekvátní k ději. Já ti smekám imaginární klobouk, tohle bylo vážně hodně povedené a bylo z toho cítit emoce.

3 Sep Sep | Web | 17. listopadu 2007 v 15:57 | Reagovat

Miraellko........... nj, ještě sem to nestihla dát svému beta-readerovi, ale co nevidět to bude bez chybek. Jsem totiž ten typ, co povídku dopíše a za deset minut jí hází na blog :D (jinak jsem za dvě hrubky dá se říci pyšná). Jinak, co se týče ostatních připomínek, jedinou omluvou je mi to, že jsem ji celou napsala dnes odpoledne a člověk je už ze všech těch písmenek otupělý.

Co se týče erotické scény- byla má první a tvou připomínku ohledně jmen si vezmu k srdci.

Urážet se? Proč?.......... Pro mě je to pochvala, žádný učený z nebe nespadl a jsem ráda, že za celou dobu svého psaní jsem prošla jistým vývojem. Navíc, kdybych žádného pokroku nedosáhla, asi bych s tím sekla. :D Jinak moc a moc děkuju, ani nevíš, jak mi tvá kritika pomáhá a já se budu snažit naplnit všechny tvé i ostatních čtenářů představy.

4 Anči Anči | 17. listopadu 2007 v 19:17 | Reagovat

Moc se mi to líbilo...protože já mám strašně ráda v povídkách city...A když jsou v povídkách city tak je vidět, že člověk, který to psal je velice citlivý....A to ty určitě jsi, protože ty pocity jsi tam vajádřila excelentně! Líbilo se mi jak jsi popsala ten pocit Draca a jak jsi popsala ty erotické chvíle, jak jsi popsala to jak chce Draco umřít...a jak to Ginny vyřešila...Krásné a procítěné...Ty emoce jsi tam vyjádřila bravůrně...Byla to jedna z nejlepších povídek, který jsem v poslední době četla!:).....Tleskám ti!!

5 Anči Anči | Web | 17. listopadu 2007 v 19:20 | Reagovat

JO jinak ten design se ti fakt moc povedl!!!!Je fakt krásnej!!!Taky bych se to chtěla naučit..:(

6 pimpinela pimpinela | E-mail | Web | 17. listopadu 2007 v 19:21 | Reagovat

krásna jednoobrazovka. :))

7 Merisa Merisa | Web | 18. listopadu 2007 v 11:15 | Reagovat

Z tvých povídek na mě dýchá realita :-) Navíc se mi líbí žánr romantika/tragédie, který umíš bezvadně a originálně popsat. Já vlastně ani nevím, co bych měla napsat :D Pár Draco a Ginny patří mezi moje nejoblíbenější a líbí se mi tvoje povídky o těhle dvou (a že píšeš skoro jenom o nich :D) Ten konec byl vážně smutnej a z celé povídky se dalo vyčíst, žes tomu dala kus sebe a to se mi líbí ;))

8 Eliota Eliota | E-mail | Web | 18. listopadu 2007 v 11:30 | Reagovat

Krásné. Krásné a smutné... Krásné!

9 Sep Sep | Web | 18. listopadu 2007 v 14:09 | Reagovat

Anči: Děkuju moc... do téhle povídky jsem vložila opravdu moc a po dopsání jakoby všechny problémy ze mě spadly.. úžasný pocit :-) Jinak co se týče grafiky, nemůžu doporučit nic jiného než trénink! (Kdybys mě někdy viděla- mám co dělat abych tu svoji kraksnu (PC) nerozmlátila :-D

Pimpinela: děkuju... taky pěkně dlouhá, co??

Deniska: Nebreč!!... příště ti napíšu nějakou usměvavou....

Merisa: No, někdy mi to až nápadně připomínalo Romea a Julii, ale Shakespeare ze mě asi nikdy nebude :D Jinak, snad ti brzo udělám radost další povídkou... draco/Ginny je taky můj nej pár, ale to jde snad vidět,ne?? :-)

*

Eliotko,díky tobě teď bude ještě lepší!! *mlask* ...Sep ti posílá velkou pusu!!! :-)

10 Luca Luca | Web | 20. listopadu 2007 v 18:30 | Reagovat

Je to nádhera jedním slovem nádherea nevím co víc k tomu říci.

11 Eliota Eliota | E-mail | Web | 21. listopadu 2007 v 17:26 | Reagovat

Sep: No nevím, jestli to je lepší ;)

12 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 5. ledna 2008 v 18:35 | Reagovat

Jejda to bylo smutný :'(

13 Teerkaa Teerkaa | Web | 11. ledna 2008 v 17:13 | Reagovat

To bylo tak nádherný... :´(

14 šarlot šarlot | Web | 14. ledna 2008 v 17:46 | Reagovat

Já myslím, že je zbytečné požívat v tomhle případě slova, snad jen jedno: KRÁSA!

15 Katka Katka | E-mail | 21. května 2008 v 19:03 | Reagovat

Z e začátku to bylo hezký ale konec moc smutný málem jsem se rozbečela protože draca malfoye úplně zbožnuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama